!!!SUPER NOVÁ RUBRIKA TAJEMNO!!! Horoskopy, znamení...

Žít pro dnešek!

26. května 2011 v 20:27 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Žít pro dnešek. Heslo, kterým by se měl řídit každý. Operaci kolene budu mít 10. srpna.
Pamatuji si ten den, kdy jsem šla na SONO: chrondopathie patelly, zněl ortel. Řekl mi jen: "Operaci zatím, ne. Uvidíme." Nic víc. Šla jsem domů vyděšená, se slzami v očích. Nadávala jsem na všechno. Viděla jsem se jak kulhám do konce života...nebo, že se neprobudím z narkózy...totální blbosti. Další den jsem si řekla:
"Dost! Zkus si říkát: "Buď ráda, za to co máš. Neříkej si, co ztratíš! Vždycky na tom bude někdo hůř než ty! Jak to mají zvládat oni? Ta cesta života přece není vždycky čistá a krásná!"
A pomohlo to. V pondělí, když jsem byla na kontrole ortoped řekl:
"Musíme to operovat. Máte tam zkalcifikované části, češka vyjela z dráhy..."
A já? Byla jsem připravená slyšet to. Smířená...
Chci řešit to, co je. Ne to, co bude.
Nebudu si stežovat. Říct to někomu, to je takový fajn pocit: jsou s tebou. Ale dělat z toho drama...ne, to ne.
 

Je to k ničemu!

8. dubna 2011 v 17:44 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Tento text jsem napsala x.4. , kdy mi došlo hodně věcí...Trvalo to, než jsem se vzpamatovala. Den na to jsem byla opravdu zamlká- první tři hodiny ...potřebovala jsem se uklidnit... předtím jsem hodně brečela...byly to jen pocity...hromada pocitů naskládaná na sebe...všiml si toho vůbec někdo? Jak mi bylo? Jestli ne, můžu si pogratulovat...

Je mi zle.
A chce se mi to řvát do celého světa:
" Světe! Je mi zle!
A jak!"
Chce se mi brečet a nikdy nepřestat.
Chce se mi rvát si vlasy z hlavy.
Chci si říkat: "Je to k ničemu!"
Už se nechci ptát:"Proč?"
Všechno je zbytečné...
Všechno dělám špatně...jenom beru...
Jsem trnem v oku...
Ne, NIKOMU už nic neříkat!
Co je správné?
A co lež?
Naděje! Vysvitni zas!

Nepsala jsem hodně dlouho...doufám, že už všichni ze třídy tuhle adresu zapomněli. Musí! Momentálně jsem obklopena hromadou otázek...přestávám se v jedné osobě vyznávat...Připadám si jako idiot...
Sobec! Sobec! Sobec! To jsem! Sžírá mě jedno zjištění...a bolí to! Vím, od osob, které máme nejraději, to bolí dvojnásob.
Z extrému do extrému. Nevím, co je správné. Vidím se reálně nebo až příliš kriticky? Sakra! Nemyslet na to! Komu věřit? Kdo mi lže do očí?
Zmatený text jako já sama. Dny ubíhají a já? Nic!
Nevím, co prožívá. Nevím, jestli je teď OK nebo ne...jsem až moc sebestředná. Jsem SOBEC!

Došlo mi...

13. ledna 2011 v 21:15 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Došlo mi, že o věcech, o kterých rodiče říkají, jak jednou na ně budu vzpomínat a mně leckdy připadají v ten okamžik trapné, jsou pravda...už teď vpomínám na to, kdy mě dědeček vodil do hudebky...je toho tolik...ale člověku to tolikrát dojde pozdě...a pak toho lituje...tolik věcí bych chtěla vrátit...nemůžu...proto se nebudu utápět v minulosti, ale budu se radovat z přítomnosti...a je to...cena toho, jakou mám rodinu, zázemí, možnosti...to všechno se zjevilo znenadání...už to neberu jako samozžejmost...už ani nemůžu...ta autonehoda mě ovlivnila...řekla bych, že pomalu postupuju...uvědomuju si...raduju se...zkrátka optimismus! Jen svoje vyšilování a znervózňování ostatních musím utlumit...ale je to těžké...
Jinak se mi dneska všechno myslím povedlo, což nebývá časté...šťástného třináctého!
 


Prosím! Potěš mě!!!

28. prosince 2010 v 20:58 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Znáte film: Nezapomeň na mě? Dneska jsem ho náhodou objevila, když jsem se koukala po dramatech, nevím, proč mě lákalo něco smutného...zrovna je tam pauza, tak píšu...naučila jsem se pár akordů na svoji novou kytaru, no...celkem mi to jde...dědeček se dneska vrátil z nemocnice...chodí bídně, je mu bídně...a chudák babička...celé je to smutné...štve mě, jak jsem se k ní chovala když byla u nás...jsem tak sobecká...zmínila jsem smutný western Ned Kelly? Hm...poslední doubou se chci koukat jen na smutné filmy...nevím...není mi vždycky smutno...teď ale jo...a nevím proč...asi se to zase vrací...ta bouračka...nebo nevím...nevím! Potřebuju, aby mě někdo, někdo o kom si myslím, že mě nemá rád překvapil. Co já bych za to dala! Prosím! Potěš mě!
PS: Myslím, že to za pár dnů, třeba i hodin přejde...většinou to tak je...
Film byl krásný, hluboký...nečekala jsem to, ale tak smutný...tak moc...no, jo, už název mluví za vše, neměla jsem být tak naivní...pouštěla jsem si přece drama...muselo to skončit sebevraždou

Nikdo neodepsal...

27. prosince 2010 v 12:56 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Hm...poslední dny jsem prožila dost kriticky...kdo by ne? Autonehoda rodičů, dědeček v nemocnici...ne, už nebudu rozebírat ten depresivní pocit tam, kdy se chce člověku utíkat pryč a zvracet...a brečet...naštěstí přežili a to je hlavní, auto sice zdemolované, ale co? Žijou! Jen nechápu, proč zrovna na den Narození Páně...celé prázdniny musím být na bytě...ale smířila jsem se s tím, už si nehodlám stěžovat. Rozposlala jsem lidem překrásné prezentace, které jsem vytvořila- vánoční přání...nikdo neodepsal...nikdo mi ani nepopřál...nic...zamrzelo mě to, ale to člověk musí příjmout- prostě jim za napsání pár slov ani nestojím...stojím vůbec za něco? A už jsem u toho zase! Jak je lehké se na sebe zlobit...Ne, jeden jediný člověk si přece jenom na mě v e-mailu vzpomněl...a nemyslím tím Teri, to je jistota :-) za kterou jsem ráda...až smska od ní mě ve skutečnosti probrala od hořekování, jak jsou tyhle Vánoce zkažené...netušila nic, co se mi stalo, prostě mi jen napsala...zamyslela jsem se...

Opět mi nedochází...

21. prosince 2010 v 21:27 | Miki |  /Hudební kapely/
No, o koncertu mluvit nebudu, rozhodně jsem to nezahrála podle mých představ. Zabalila jsem zatím 13 dárků ze 14-ti. Zítra se hodlám koukat na film Kupec benátský...stále si sním a přemýšlím...nedochází mi, opět mi nedochází, že Vánoce jsou tady...to je tím, že jsem se nepřipravila...Nemám o čem psát...snad to, že konečně zítra jdu naposled do školy!

Nejsem schopna dělat nic...

19. prosince 2010 v 19:45 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Situace se vyjasnila. Myslím, že to dopadne dobře. Už předtím jsem to asi podvědomě tušila, ale nejistota je něco hrozného. Zachránilo to jediné slovo: Odpuštění. Slovo, které se objevilo a jako zázrakem vše změnilo. Jinak je hrozné, když člověk touží po lásce a ona nepřichází. Ano, mám další platonickou lásku. Leze mi do hlavy a já nejsem schopna dělat nic.

Kde jsi?

17. prosince 2010 v 21:12 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Je mi smutno. Po dlouhé době to není ze sobeckých důvodů. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak se mám zachovat. Nevyznám se v nikom a ani v sobě. Přesto nevím, kde beru sílu dělat to, co jsem udělala. Vím, že to není jen moje zásluha a za to MU děkuju. Nesměju se a mlčím...ostatně nechápu, jak se někdo v téhle situaci může smát, jak mu to nemůže začít šrotovat? Ne, nejsem tady, abych hodnotila druhé. Náhodou jsem přemýšlela nad tím, co mám stejného i s lidmi se kterými se nemusím a překvapivě jsem objevila mnoho a začínám se na ně koukat jinak. Stačí se jen pozastavit, přesně to, co advent říká...a člověk dojde k pozoruhodným výsledkům...na druhou stranu jsem velmi spokojena s dárky, co jsem nakoupila a i úklidem, který jsem udělala za 4,5 hodiny(nekecám, jsem pomalá...)...bohužél David není spokojen a asi to celé zlikviduje...vzteká se...není to podle jeho představ... čekala jsem jinou reakci, pokoj vypadá úplně jinak, všechno krásně poskládané...chce se mi brečet...chce se mi brečet i kvůli tomu, co se děje...nikdy jsem to nezažila a myslela jsem, že se to nikdy nestane...ale stalo...nejraději bych si tu vylila celé srdce, ale neudělám to...kdyby mi tak někdo poradil? B***, kde jsi? Proč mě neuchopíš do náruče a neřekneš:" Jsem s tebou. Jednáš správně." Do háje! Co ty by jsi mi vůbec řekl? Jak to bude dál?Nechci vědět, co si o mě myslí druzí, protože bych mohla rovnou skočit z mostu. Možná jsem k sobě příliš přísná, ale nemyslím...


A konec...

13. prosince 2010 v 18:00 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Hm...byla jsem u kadeřnice...stejně to nikdo ve třídě nepozná...podstatné je, že to vím já. Hrozně se bojím o prarodiče...ještě aby tu byli aspoň 20 let...neumím si to bez nich, ale ani nikoho jiného mně blízkého představit...je hrozné, že existuje smrt a že každý jednou umře...kolikrát si neuvědomuji, jak moc to, že tu jsou beru za samozřejmost...stejně tak i svou existenci...můžu umřít už třeba zítra...zajedeme mě auto...a konec...

Netroufám si nic...

9. prosince 2010 v 21:37 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Čas utíká hodně rychle a já stále zjišťuju, že jsem ani v době adventní nic nedokázala. K čemu jsou mi úkoly na každý den(pro své zlepšení charakteru), když úspěšnost na jejich splnění je téměř nulová? K čemu se soustředím, když si uvědomuju, že obětovat se stejně neumím? V přátelství si příjdu tak sobecká! Mám pocit, že jenom beru, ale nikoli dávám. Často si říkám, jak to se mnou může někdo vydržet. Učit bych se mohla od tolika lidí! Kolik hezkých vlastností mi chybí!! Vadí mi na mě toho tolik...v pondělí jdu ke kadeřnici, stejně to nikdo nepozná, protože já se nikdy neodvážím k odvážnějšímu střihu. Jinak jsem taky totálně zvorala fyziku, alespoň myslím, vůbec netuším, ale určitě to bude blbě...nevím, netroufám si nic typovat, ale pro jistotu počítám ze čtyřkou...ano, počítala jsem včera, celou hodinu...zbytečně...chtěla bých mít talent na tolik věcí! Ne, nebudu si stěžovat, že jsem úplně k ničemu a za nic nestojím, protože úplně každý musí mít na světě nějaký účel, význam...nikdo si nesmí myslet, že tady není potřebný! A tohle si musím opakovat! Teď je čas ztišení, naděje a doba čekání na příchod...chci se dobře připravit, ale nepovedlo se mi to ještě nikdy...a asi ani letos nepovede...ale naděje umírá poslední...

Raději bych zůstala...

27. listopadu 2010 v 22:56 | Miki |  /Reklamy/
Šílený soused! Od rána vrtal...mění celou kuchyňskou linku! Jak mě bolela hlava! Kolik hodin v kuse! Snad zítra nebude pokračovat! Dneska jsem si opisovala do školy, ale k ničemu jinému jsem se nedostala...zase to nechávám na zítřek...Harry byl super! Přesto, že jsem měla 39 horečku, šla jsem tam...ano, jsem cvok :-). Byly tam i holky: "Nevypadá nemocně. Ulívá se a do školy nechodí." kdybyste věděly, jak mi bylo! I kdybych umírala, řekly byste to samé. Antibiotika jsem už doužívala...v pondělí můžu do školy...raději bych zůstala...

Není to fér!!

26. listopadu 2010 v 12:19 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Zlobím se...velmi se zlobím! Ano, dostala jsem jedna ze slohovky, jo, radost. Jenže i vztek! Teri dostala 3! Nechápu to! Pípla mi sms a já to viděla...vysvětluju si to jen tím, že měla moc pravopisných chyb...jinak nevím! Taková krásná práce a on jí dá 3! Zkazil mi celé dopoledne! Ona více než kdo jiný potřebovala 1 nebo 2...on asi neví, že to ona byla úspěšná v lit. soutěži! Pche! Divím se, že ho vůbec ta moje práce oslovila...čím se lišila od její?! Mně osobně se líbí víc, jak píše ona...můj styl (jestli se to dá nazvat stylem) je prostě divný...vím, že mi nebyl dán dar psát hezky...dostala jsem jiné (jo, musím je teprve objevovat)...poslední dobou se k sobě snažím být méně ktŕitická...ale i ke všem...předsevzetí nestěžovat si na nikoho zkrachovalo už v pondělí, ale pak jsem to zvládla až do dneška! Není to fér!

V nervech...

25. listopadu 2010 v 19:04 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Hm...dneska jsem celý den neprospala...dopoledne jsem sledovala film Krasavec Beauty- o životu koně a zároveň u toho udělala 10 svíček z vosku na Vánoční jarmark...Už se cítím líp...jsem v nervech...zítra se dozvím, jak dopadla ta moje slohovka...chjo, já bych tak moc chtěla jedna! No jo, ale on mi ji nedá...ale naděje umírá poslední, že?! Dalo mi práci napsat něco tak dlouhého o takové věci...

Jako sůl...

24. listopadu 2010 v 20:19 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Dnešek jsem celý prospala...no, dobře, od 14:30- 18:30. Ano, hádáte dobře, jsem nemocná...Před čtrnácti dny jsem nemoc přechodila, chodila jsem do školy s antibiotiky, když jsem se pak týden cítila OK, dorazila nemoc mnohem horší podobě...super...no, ale v pondělí snad zase budu fit...v pátek je Harry Potter 7, půjdu na něj! Koukala jsem se na horor Orpah, drsný příběh...jsem tak ťumpachová...k doktorce ale nejdu...nechodím k ní...už asi tak 3 roky se raději vyležím sama...ale jinak je mi fajn...to volno jsem potřebovala jako sůl...

Spíše naopak...

16. listopadu 2010 v 21:44 | Miki |  Můj deník aneb co se za ten den událo
Den OK...koukala jsem se do zveráku na doplňky do toho nového želvárka...jsem tím úplně posedlá, hodiny jsem schopná se koukat na dekorace...už to mám trochu naplánové...víc než trochu :-D, bude mít lepší Uv lampu, filtr a hlavně o dost větší akvárko: 80x45x50 (60)...chci, aby se měl co nejlépe...Vojtovi tolik nadržuju, aspoň tím bydlením mu to musím vyrovnat...jo, bude tam mít i právé mořské velké mušle...jinak včera jsem hódně dlouho doma zkoušela hvězdu- nezaznamenala jsem žádné zlepšení, spíše naopak...dneska mě z toho hrozně bolí zadek, myslela jsem, že ani nedokážu chodit...to mě zajímá, co má hvězda společného s posilováním zadku, no...to, že jsem to cvičila raději nikomu neříkám, protože po té snaze a žádný výsledek...to bych byla ještě větší antitalent...ale třeba až mě přestane bolet se něco povede...naděje umírá poslední! CHci ji umět! Budu ji umět! Za měsíc, za rok, ale budu!

Kam dál